Dlouho jsme tady nic nepsali, dlouho! Občas přemýšlím, proč tomu tak je, a docházím k názoru, že Eliščin život plyne naštěstí klidně. Pamětníkům připomenu, že tento blog - původně v jiné podobě a na jiném serveru - vznikl za dramatických okolností v létě 2009, kdy Elišku operovali na kardiochirurgii v Mnichově. Tehdy bylo každý den o čem psát. Teď chodí Eliška do školy, jezdí na prázdniny... jako každé jiné dítě, i když zároveň samozřejmě jinak. Dál se učí komunikovat, jak to jde, hlavně pomocí gest a komunikační knihy, trénuje různé dovednosti. V poslední době například začala sama a bez držení chodit po schodech! Zatím hlavně nahoru, což je lehčí, ale dolů to také zkoušíme. Začala s tím v červenci na rehabilitačním pobytu v Bydhošti, potom se na to nějak pozapomnělo, ale nedávno jsme spolu šli na poštu vyzvednout nějaký dopis. Byla tam spousta lidí, tak jsme si vzali takové to pořadové číslo, jak se teď všude dává, a šli na procházku. A hle - byly tam schůdky, docela nízké, a co je důležité, bez zábradlí. No a Eliška si vzpomněla, že přece zábradlí nepotřebuje. Teď už zvládne i dlouhé schody, po kterých chodíme cestou ze školy. U nás v domě se ovšem drží, na schodišti je samozřejmě zábradlí a proč to dělat složitě, když to jde jednoduše?
Fotografie jsou tentokrát z výletu do Będkowské doliny - to je takové romantické údolí za Krakovem, kam se v neděli chodí na výlet. Eliška chodila statečně, i když nakonec se to neobešlo bez nošení. Koneckonců jsme šli asi 12 kilometrů - to je na Elišku pořád ještě dost.
(Poslední fotografie si žádá vysvětlení: Eliška s maminkou na ní poslouchají, jak zpívají ptáčci)
Fotografie jsou tentokrát z výletu do Będkowské doliny - to je takové romantické údolí za Krakovem, kam se v neděli chodí na výlet. Eliška chodila statečně, i když nakonec se to neobešlo bez nošení. Koneckonců jsme šli asi 12 kilometrů - to je na Elišku pořád ještě dost.
