sobota, 28 kwietnia 2012

Konverzace s Eliškou

Pomalu končí duben a společnost Google v rámci neustálého měnění všeho, jak už je to ve světě počítačů zvykem, změnila blogovací stránku; díky tomu už neplatí, co jsem psal minule, totiž už se mi, když chci psát, neobjevují ony indické (?) litery. Můžu tedy už zase psát normálně.
Od posledního záznamu u nás byl celkem klid; Eliška byla víceméně zdravá, chodila do školky a dokonce byla třikrát (!) plavat: dvakrát s maminkou a jednou se školkou. Tatínek si to zatím musel odpustit, protože má právě alergickou rýmu a v bazénu není do čeho smrkat :P Aby se na bazénu nenachladila, koupili jsme Elišce dokonce i neoprenový obleček :) Co se týče mluvení, celkem nic se nezměnilo a já si od jisté doby uvědomuji, že i když třeba Ela mluvit začne, stejně to nebude vypadat tak, jak jsme si to vždycky představovali: tedy že jednoho krásného dne padne bariéra a Ela začne mluvit jak kniha. Tak to totiž u Elišky nebylo nikdy a s ničím, takže nepochybně i s mluvením (bude-li nějaké) to bude jako se vším: každý pokrok bude vykoupený těžkou prací, leccos naučeného bude Ela zase zapomínat a (doufám) znovu si vzpomínat a tak dále. V tomto smyslu Ela vlastně již mluví, protože říká, jak jsme tady už psali, "mama". Ostatně poslední dobou k tomu připojuje občas i jiné zvuky, ale spíš sporadicky a na rozdíl od toho "mama" je říká jen když sama chce, ne, když ji o to prosíme.
Překvapivě se však pokrok objevil v jiné formě komunikace, kterou Eliška vždycky používala nejvíc: jde o gesta. Eliška je teď používá častěji, používá i gesta, která dřív znala spíš jen teoreticky a její "výpovědi" se stávají složitější. Už s ní lze zažít i krátkou konverzaci, tak jako zrovna dneska ráno:
Já: Půjdeme na procházku, co říkáš?
Ela ukazuje gesto "doma".
Já: Opravdu chceš být doma? Nechceš jít do parku?
Ela vrtí hlavou.
Já: Ale co budeme doma dělat?
Ela ukazuje gesto "hrát si". :)

sobota, 7 kwietnia 2012

V království her

Protože jsem se po dlouhé době zase ocitl na tomto blogu (s úkolem napsat velikonoční přání pro Vás, naše příznivce), využívám příležitosti a zkusím napsat ještě něसीओ Zároveň jsem si vzpomněl, proč tento blog nesnáším a tak málo na něj píšu. Když na něj totiž něco píšu, blog můj text mění na něco, co vypadá víceméně takto: पत्र, कसिया अ Elišका Pokud máte pocit, že jsem se začal učit hindustánštinu, tak se mýlíte: napsat jsem jen zcela mírumilovně „Petr, Kasia a Eliška Jokešovi“। Všechno ostatní dělá stránka našeho blogu – a nejen to, je neuvěřitelně uživatelsky nepřátelská (řekl bych až sveřepě), takže napsat cokoli je téměř nemožné, každopádně mě pak marné pokusy cokoli napsat dohánějí k zuřइवोस्ती Pokud by někdo věděl, co se s tím dá dělat, byl bych velmi vděčný.
Tento příspěvěk však měl být původně o hrách. Že si Eliška hraje, je věc notoricky známá. Jde mi však o jiné hry, neboť Eliška v poslední době začíná odhalovat existenci her, řekněme, společenských, tedy takových, které mají určitá pravidla a konkrétní cíl. První hry tohoto typu pronikaly do Eliščina světa již dávno – byl to například slavný a zasloužilý medvídek Plum, kdy jsme pouštěli Elišce různé zvuky a Ela měla za úkol na jejich základě ukázat na obrázcích, co medvídek Plum právě dělá. Medvídek Plum (lépe řečeno Ploum, neboť jde o hru francouzskou) měl repertoár velmi bohatý, kromě běžných činností (Plum odemyká dveře, Plum se sprchuje) v něm byly i zvuky méně tradiční (Plum tahá kočku za ocas, Plum líbá kamarádku). To ještě nicméně nebyla úplně opravdová hra. Ta se možná poprvé objevila, když jsme kdesi koupili Elišce dětský časopis, jehož součástí byla i jakási desková hra, v níž se házelo kostkou a pohybovalo figurkami (byli to slimáci, ještě je někde máme) z jednoho políčka na druhé. Podobnou hru, ještě o něco víc sofistikovanou, Ela nedávno dostala od tety – ve hře se háže kostkou, chodí po políčkách a přitom se sbírají plastikové houby a borůvky, tu a tam rozmístěné na „cestě“. Elišku takovéto hry vcelku zajímají, problém ovšem je, že si nedokáže sama spočítat, co jí padlo na kostce a také že ještě zcela nechápe, co to jsou pravidla a jaký je jejich smysl, takže si zatím počíná dost chaoticky.
Trochu lepší výsledky (a také větší Elin zájem) přinesla další hra – pexeso. Pexeso se svým oblíbeným krtečkem Eliška dostala pro změnu od jiné tety (tentokrát z České republiky). Hrajeme ho v zredukované podobě – místo klasických 64 obrázků používáme 8 – a pochopitelně Elišce vydatně pomáháme, neboť ani zde ještě není vše jasné: malá hráčka sice v zásadě chápe, že je třeba dávat dohromady dvojice obrázků, to jí však nebrání například v tom, aby – obrátí-li v jednom kole dva různé obrázky – neobrátila v dalším kole opět ty samé a v dalších kolech opět. To mě přivedlo na jinou úpravu pravidel, která má, zdá se, u Elišky velký úspěch: hrajeme s plným počtem kartiček, ale necháváme je ležet obrázkem nahoru. Já vytahuji jeden obrázek, Eliška vyhledává druhý do páru, a tak pořád dokola, až jsou všechny dvojice objevené. Cíl – nalezení kartičky do páru – je pro Elu dobře pochopitelný, zároveň to však není zase tak lehké, jak by se mohlo zdát: obrázky totiž necháváme ležet pomíchané na jedné hromadě, z některých je vidět třeba jen kousek. Eliška však trpělivě hledá – a nachází. Já vím, s oním původním pexesem to už moc společného nemá. Ale zato té radosti!

Veselé Velikonoce

Mistr vyšebrodského oltáře, Zmrtvýchvstání, kolem 1350



Veselé Velikonoce 2012 všem příznivcům přejí


Petr, Kasia Eliška Jokešovi

Oto przed Państwem

Zgrany duet wesolych piekarzy


Ale i Zosia Samosia Piekareczka Zawolana sobie świetnie radzi :)


Mama, weż no się odmamuj z tym aparatem, Swieta idą, nie widzisz?!

To ja się odmamowuję. Dodam tylko szybko wyniki analizy statystycznej-socjologicznej z ostatnich dni. Otóż "ma-ma-ma-ma" jest słowem-wytrychem, slużącym glównie do komentowania rzeczywistości, czasem wyraża pragnienie, ale czasem też, choć często po podpowiedzi i filozoficznym namyśle - mnie. Przede wszystkim jest tego mamamaowania dużo, przy różnych okazjach i z własnej inicjatywy mademoiselle J. To świetne wieści, n'est-pas?