Tatínek vzpomíná na prázdniny - II. díl

Minule jsem vzpomínal na prázdniny v Chorvatsku. Odtud jsme se přesunuli za převelikých veder k dědečkovi a babičce na Moravu. O tom se bohužel moc psát nedá, protože bylo tak horko, že se nedalo skoro nic dělat. Chtěli jsme s dědečkem absolvovat naši tradiční cestu po moravských kostelících - nešlo to. Chtěli jsme jet na nějaký zámek - nešlo to. Uskutečnili jsme jen dva výlety, oba na koupaliště, druhý navíc ještě do jeskyní. Tedy do jediných míst, kde bylo aspoň trochu chladno.

Na této fotografii jsme s Eliškou před Sloupsko-šošůvskými jeskyněmi:

A zde, prosím, poněkud psychedelické foto Elišky v interiéru týchž jeskyní. Paní průvodkyně tolerovala kupodivu fotografování, což mne - známého suchara - pobuřovalo, když přece jak známo, v jeskyních má být fotografování zakázáno! Ale několik fotografií jsme udělali. Zajímavé je, že vycházely právě tímto způsobem: lidé a osvětlené skály se vzájemně prolínali v jakési divné symbióze.

(pokračování příště)

Tatínek vzpomíná na prázdniny

Prázdniny skončily a ukázalo se, že tatínek napsal poslední zprávu někdy na jejich začátku nebo ještě dřív. A přitom se toho tolik stalo! Omluvou mi může být to, že jsem měl - a pořád mám - opravdu mnoho práce, neboť končím vědecký grant "Patrocinia kościołów średniowiecznych na Morawach południowych," :) co se za tím přesně skrývá, nebudu tady raději ani psát.
Když tak nyní o prázdninách přemýšlím, byly pro nás pro všechny velmi aktivní. Nejdřív jsme jeli do Chorvatska, aby se Eliška naimpregnovala proti nachlazení na další rok. Doufejme, že to pomůže! V Chorvatsku si dokonce našla kamarádky: vnučku našich domácích Elenku (tu jsme znali už od loňska, protože jsme byli u stejných lidí jako loni) a Tinu, dcerku takových lidí ze Záhřebu, kteří tam byli také, bohužel jen na týden. Každý den večer jsme se setkávali v besídce porostlé vínem a hráli hry; zdravé holky kupodivu přijaly Elišku dobře a Eliška si taky docela pěkně hrála, i když, pravda, zde byl jeden rozdíl. Elenka s Tinou si hrály samy, zatímco Ela k tomu potřebovala tatínka nebo maminku - někoho, kdo by jí pomáhal. Připomnělo mi to, jak jsem kdysi četl takový článek o studené válce, kde psali, že letadla NATO byla ve vzduchu samostatnější, zatímco u těch sovětských byl potřeba neustálý kontakt s řídícím střediskem. Takže Eliška byla taková sovětská stíhačka a já jsem byl to řídící středisko, které ji navádělo :)
A tady naopak Eliška pomáhá mně cvičit sklapovačky:

Na další fotografii se Eliška, prosím, učí lízat zmrzlinu. Eliška to totiž neumí a jak jsme se dověděli, měla by hodně lízat - je to druh logopedického cvičení! Tady na nábřeží v Lošinji jí to ještě moc nešlo, ale teď je to mnohem lepší. Sezóna na zmrzlinu, pravda, bohužel už skončila, ale olizovat se dá i mnoho jiných věcí, například talíře po obědě :)

(pokračování příště)

"Ela tańczy ze swoją panią wychowawczynią"

brzmiał sms, którym Tata Pierwszaka zilustrował swoje wrażenia z rozpoczęcia roku szkolnego w szkole na Dygasińskiego. Towarzyszące mu zdjęcie przedstawiało ubraną "na galowo", roześmianą od ucha do ucha mademoiselle J. w towarzystwie równie promiennie uśmiechniętej pani wychowawczyni. W tle inne tańczące grupy i liczna publika. Bardzo energetyczne zdjęcie, z którego wycinam tylko fragment z panną Elizą, bo nie pytałam o zgodę innych. La voila:

Od tego dnia pełen entuzjazm. Ela gna do szkoły jak na skrzydłach, po południu macha łapką przy głowie, po czym unosi kciuk w górę ("uczyć, uczyć, super, super"). My trzymamy kciuki, bo przecież wiadomo, jak panna Hyde utrudniała życie przedszkolakowi. Pannie Hyde usiłujemy mówić stanowcze nie, ale wiadomo jak jest...