Konverzace s Eliškou

Pomalu končí duben a společnost Google v rámci neustálého měnění všeho, jak už je to ve světě počítačů zvykem, změnila blogovací stránku; díky tomu už neplatí, co jsem psal minule, totiž už se mi, když chci psát, neobjevují ony indické (?) litery. Můžu tedy už zase psát normálně.
Od posledního záznamu u nás byl celkem klid; Eliška byla víceméně zdravá, chodila do školky a dokonce byla třikrát (!) plavat: dvakrát s maminkou a jednou se školkou. Tatínek si to zatím musel odpustit, protože má právě alergickou rýmu a v bazénu není do čeho smrkat :P Aby se na bazénu nenachladila, koupili jsme Elišce dokonce i neoprenový obleček :) Co se týče mluvení, celkem nic se nezměnilo a já si od jisté doby uvědomuji, že i když třeba Ela mluvit začne, stejně to nebude vypadat tak, jak jsme si to vždycky představovali: tedy že jednoho krásného dne padne bariéra a Ela začne mluvit jak kniha. Tak to totiž u Elišky nebylo nikdy a s ničím, takže nepochybně i s mluvením (bude-li nějaké) to bude jako se vším: každý pokrok bude vykoupený těžkou prací, leccos naučeného bude Ela zase zapomínat a (doufám) znovu si vzpomínat a tak dále. V tomto smyslu Ela vlastně již mluví, protože říká, jak jsme tady už psali, "mama". Ostatně poslední dobou k tomu připojuje občas i jiné zvuky, ale spíš sporadicky a na rozdíl od toho "mama" je říká jen když sama chce, ne, když ji o to prosíme.
Překvapivě se však pokrok objevil v jiné formě komunikace, kterou Eliška vždycky používala nejvíc: jde o gesta. Eliška je teď používá častěji, používá i gesta, která dřív znala spíš jen teoreticky a její "výpovědi" se stávají složitější. Už s ní lze zažít i krátkou konverzaci, tak jako zrovna dneska ráno:
Já: Půjdeme na procházku, co říkáš?
Ela ukazuje gesto "doma".
Já: Opravdu chceš být doma? Nechceš jít do parku?
Ela vrtí hlavou.
Já: Ale co budeme doma dělat?
Ela ukazuje gesto "hrát si". :)